Nástěnky „postaru" aneb jak těžká je funkce nástěnkáře
Za dob totality jsem krom práce soudružky učitelky zastávala i funkci nástěnkářky. Vlastně jsem si ji tenkrát vybrala sama. Vystavovat výkresy dětí byla pro mě radost, i když už tenkrát mě štvaly špendlíky s malou hlavičkou, co mi málem propíchly prst, zatímco jsem se je snažila zapíchnout do jakési dost tvrdé desky, která byla umně potažené látkou. Některé nástěnky jsme měli i z polystyrénu, v lepším případě také potažené látkou. Ten vrzavý zvuk při zapichování mi ještě dnes nahání husí kůži. Vzpomínám na jednu, která byla z takového tmavého depresivního koberce daného do rámu. Dost hrůza. Ale používalo se co se dalo.
Nástěnky byly fakt tvrdé a špendlík sotva držel, pokud jsem ho nezapíchla tak hluboko, že jsem si skoro propíchla prst a to pak zase nešel vyndat. Ten špendlík. Možná zní vše přehnaně, ale ti, co mají zkušenosti s rolí nástěnkáře, to jistě potvrdí. Problém jsem měla i se ztracenými špendlíky. Pokaždé se stalo, že mi nějaký někam spadl a oči jsem si málem vykoukala, abych ho našla já a ne nějaké dítě. Snažila jsem se nedávat si špendlíky do pusy, kde se mi sice lépe uchopovaly, ale zase hrozilo, že bych je mohla spolknout.
Naštěstí tenkrát bylo mnohem méně informací pro rodiče, takže nebylo potřeba tolik nástěnek. Neexistovaly kroužky angličtiny, jógy... vůbec vše bylo takové jednodušší. Možná občasné divadlo, karneval, setkání s pionýry, informace o vších nebo neštovicích, kdy se jede do školy v přírodě, termíny jarních prázdnin a uzavření školky v létě.
O to větší význam měly v té době nástěnky věnované státním svátkům, jako VŘSR a podobně. Ty musely být obzvláště zdobné, což se díky krepáku a vlaječkám jakž takž podařilo.
Ta doba už je pryč, nástěnky jako takové se ale o mnoho nezměnily, mnohde jsou stále ty původní. Zato informací naopak přibylo. Tím pádem přibylo i různých, všelijakých nástěnek, ale nic funkčního a jednotného. Každý pes, jiná ves, jak se říká. A tak je prostor ve školkách i školách oblepený na "všelijakých" nástěnkách informacemi pro rodiče, pro pedagogy a zaměstnance, pro děti. Kam se nevejde nástěnka, poslouží dveře a nebo rovnou i stěna, kam se to přilípne izolepou nebo takovou tou měkkou lepivou hmotou. Což celkem jde, dokud se to neodlepí i s omítkou.
Ideální to zrovna není, ale co s tím, když nějak sdělit ty všechny informace se musí a výkresy dětí jsou na stále větších a větších čtvrtkách, všeho je víc a víc...ještě že už nejsem ta nástěnkářka :-).
Jak totiž v tom množství poznat, že ta nebo ona informace se už vyměnila ? Co s tím ? Dát na každý druh informací jinou nástěnku ? Dát to rodičům přímo pod nos ? Dát tedy více nástěnek...ale jak to pak vypadá ? A kdo se s tím má zabývat, když už i tak je každý zaměstnanec doslova přetížený úkoly a povinnostmi.
Pravda, doba pokročila a můžeme si koupit celkem levné korkové nástěnky v několika velikostech. Tím se ale nezbavíme špendlíků. A hlavně, mít kolem sebe ten hnědý korek, různě velký a po čase různě pokroucený, to zrovna dobře nevypadá a kazí to jinak hezký interiér. Aby nebylo korku moc, dá se na stěnu ještě karimatka, taková zdobnější, jde to do ní lépe zapíchnout, ale pořád nic moc velký prostor třeba na dětské kresby, který potřebujeme. A tak každý uvítal velký bum - sítě na zeď. Jsou praktické a špendlíky konečně můžeme odložit, protože je nahradily kolíčky na prádlo. Sláva, hurá ! Akorát to teď je všude. Ve školkách, školách i družinách to vypadá jako v rybářství. A kdo někdy sundaval síť ze stěny ví, že se do ní pořádně chytá prach. Nebo ji nevyklepáváte ? Zkuste si to, sundat ji po čase a zamávat s ní.
A tak to je na těch stěnách všude kolem nás takové "postaru" stejné a při tom všelijaké. Žádný komfort při vystavování obrázků, nevyužité plochy, kam by se mohly dávat výkresy dětí..., nic co by vkusně lákalo a upoutalo potřebnou pozornost rodičů...stěny plné různých typů nástěnek...celková estetika tedy žádná sláva. A to je velká škoda
Náš TIP Kdo to takto a nebo podobně cítí a chtěl by to změnit, možná máme pro Vás řešení.
|
Jana alias Hupík